• 1. Úvod
• 2. Současný stav
• 3. Výhled do budoucna
• 4. Spolupráce v EU
• 5. Závěr

Ke stažení v PDF

3. Výhled do budoucna

3.1 Základní registry

Podle novely zákona o základních registrech č. 100/2010 Sb.[32] byl posunut ostrý start základních registrů na 1. červenec 2012. Základní registry jsou jedním z nejdůležitějších předpokladů pro úspěšné zavádění eGovernmentu do praxe. Jedná se o propojený systém, který ulehčí komunikaci mezi občanem a státem (G2C) a mezi jednotlivými státními úřady (G2G). Pro občana popř. pro firmu bude nejpřínosnější pravidlo jednou a dost. Znamená to, že pokud občan/firma zanese jednou určitý údaj do registru (nejčastěji vyplněním nějakého formuláře), nebude ho po něm v budoucnu požadovat žádný jiný úřad, protože si ho bude moci dohledat v systému základních registrů. Skončit by tak mělo obíhání úřadů se stále stejnými údaji a formuláři.

Základní registr se skládá ze čtyř registrů.[33] První je Registr osob, který spravuje Ministerstvo vnitra a obsahuje základní údaje o občanech a cizincích s povolením k pobytu; mezi tyto údaje patří jméno a příjmení, datum a místo narození a úmrtí, státní občanství anebo číslo elektronického občanského průkazu. Další je Základní registr právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, čili všech subjektů, které mají přiděleno IČ a jsou vedeny v obchodním nebo živnostenském rejstříku. Z tohoto registru, za který zodpovídá Český statistický úřad, bude možné jako referenční údaje použít informace, mezi které patří např. název společnosti, adresa, datum vzniku a zániku, právní forma společnosti, jednatelé, záznamy o datové schránce aj. Třetí základní registr je Registr územní identifikace, adres a nemovitostí, který obsahuje informace o rozložení jednotlivých krajů, okresů, obcí aj. celků, informace o katastru, parcelách, pozemcích a nemovitostí, ulice, čísla popisná a orientační, informace o stavebních objektech jako zastavěná a podlahová plocha, datum dokončení, připojení na sítě, způsob vytápění ad. Správu toho registru zajišťují obecní a městské úřady. Posledním základní registrem je Registr práv a povinností, který spravuje Ministerstvo vnitra a „slouží jako garance bezpečné správy dat občanů a subjektů vedených v jednotlivých registrech“[34]. Zjednodušeně řečeno přiděluje jednotlivým orgánům veřejné moci, čili úřadům, práva na přístup k jednotlivým referenčním údajům o subjektech v registru. Není tedy možné, aby mohl každý úředník nahlídnout do jakýchkoliv údajů o subjektu.

Do čtyř výše zmíněných registrů budou mít přístupy státní úřady a jejich agendy, kterých je v tuto chvíli několik tisíc, přes tzv. Informační systém základních registrů (ISZS) jejímž správcem je nově vzniklý úřad Správa základních registrů. Základní registry budou moci úřady propojit se svými agendovými registry.[35] Podstatné je, že informace získaná ze základního registru (tzv. referenční údaj) bude považována za platnou a aktuální a nebude potřeba jejího dalšího ověření; úřady nebudou moci vyžadovat údaje z registrů po občanech či firmách. Do budoucna se počítá i s propojením agendových registrů navzájem (například tedy propojení databází finančního úřadu se Státní správou sociálního zabezpečení) prostřednictvím Správy základních registrů a jeho převodníku ORG. To především velmi ulehčí podnikatelům a firmám podávání všech daňových přiznaní a přiznání pro sociální a zdravotní zabezpečení. ORG převodník slouží už od začátku základních registrů jako bezpečnostní pojistka. V každém základním i agendovém registru bude mít subjekt svůj vlastní identifikátor a propojení mezi jednotlivými databázemi čili spojení dvou různých bezvýznamových identifikátorů dojte pouze prostřednictvím brány převodníku ORG.

Každá firma anebo občan budou moci požádat o výpis ze základních registrů za pomoci datové schránky nebo Czech POINTu a zjistit tak, jaké všechny informace registry obsahují, kdo do nich zasahoval a kdo je kdy požadoval.

3.2 Elektronické zadávání veřejných zakázek

Na začátku roku 2011 schválila vláda ČR novou strategii pro elektronizaci veřejných zakázek (Strategie elektronizace zadávání veřejných zakázek pro období let 2011 až 2015[36]). Ta navazuje na Národní plán zavedení elektronického zadávání veřejných zakázek pro období let 2006 – 2010[37], jehož cílem bylo usnadnit a zrychlit zavádění elektronických nástrojů do procesu elektronického zadávání veřejných zakázek. Jenže tento plán se nepodařilo naplnit skoro v žádných praktických cílech[38], především nebylo dosaženo dostatečného rozšíření informačních systémů pro elektronizaci zadávání veřejných zakázek mezi zadavateli; zásadním důvodem, proč tomu tak bylo, je nepovinnost používat elektronické zadávání.[39] Plně využívaly elektronické veřejné zakázky pouze 3% úřadů.[40]

Nová strategie si mezi hlavní cíle klade zlepšení infrastruktury pro zadávání veřejných zakázek. Toho chce dosáhnout prostřednictvím projektu NIPEZ (Národní infrastruktura pro elektronické zadávání veřejných zakázek), který bude obsahovat dva základní moduly: e-tržiště a národní elektronický nástroj (NEN). E-tržiště bude sloužit jako prostor pro akutní a rychlé střetávání nabídky a poptávky při minimalizaci transakčních nákladů na straně zadavatelů i dodavatelů (půjde o nákupy např. kancelářských potřeb nebo nábytku). NEN budu naopak především pro komplexní a strategické nákupy a bude vyžadovat i určité úkony v listinné podobě (např. stavby dálnic a budov nebo dodávky technologických celků). Oba nástroje budou v určitých případech využívat aukční přístup (tzv. eAukce) a budou v budoucnu napojeny na evropský projekt PEPPOL (viz dále).

Můžeme se jenom dohadovat, zdali je neexistence centrálního robustního systému tou hlavní příčinou, proč nejsou zadávány veřejné zakázky elektronicky. Domnívám se, že je možné, že se zadavatelé bojí transparentnosti a snah omezit korupční jednání. Každopádně na tom tratí jak stát, tak podnikatel nebo firma, která bez elektronizace o výběrovém řízení vůbec nedozví. Až bude elektronické zadávání povinné, jistě stoupne konkurenční prostředí a navýší se počty ucházejících se dodavatelů.