• 1. Úvod
• 2. Současný stav
• 3. Výhled do budoucna
• 4. Spolupráce v EU
• 5. Závěr

Ke stažení v PDF

4. Výhled do budoucna s ohledem na EU

S ohledem na konferenci v Malmo byl na konci roku 2010 představen „Akční plán pro eGovernment na roky 2011 – 2015“[41]. Mezi hlavní priority patří čtyři body: a) eGovernment musí být budován především k posílení (anglicky empowerment) občanů a firem a musí tak být navrhován podle nich; b) eGovernment by dále měl přispívat k vyšší mobilitě na jednotném trhu pro podnikání, vzdělávání, práci a bydlení; c) dalším přínosem by měla být vyšší účinnost a efektivita veřejné správy díky snížení administrativní zátěže, zlepšování organizačních procesů a podpoře udržitelné nízko-uhlíkové ekonomiky; d) realizace konkrétních projektů musí stát na klíčových právních a technických předpokladech.

S ohledem na strategii Europe 2020 a Digitální agendu se výše zmíněný akční plán má vypořádat s dvěma úkoly[42]:

• Do roku 2015 budou online přeshraniční služby, které mají umožnit podnikateli založit a vést podnikání kdekoliv v rámci EU bez ohledu na to, z jaké země pochází. Stejně tak by tyto služby měly umožnit občanům EU studovat, pracovat a bydlet kdekoliv v rámci Unie.
• Do roku 2015 bude 50% občanů a 80% firem využívat služeb eGovernmentu.

Jelikož je rozsah a pokrok eGovernmentu v každé členské zemi různý, Evropská komise se zaměřuje hlavně na posilování služeb celo-unijního charakteru, jako jsou právě služby otevírající trhy a prostředí Evropské unie všem občanům a firmám. Znamená to tedy především rozvoj projektů ePodpis a eIdentita, na kterých pak budou moct být vybudovány služby v oblasti podnikání, veřejných zakázek, spravedlnosti, zdravotnictví aj.

Např. do roku 2014 by měly členské státy umožnit občanům nahlížet do elektronických složek s jejich osobními daty a o každém zpracování těchto osobních dat je elektronicky informovat.[43]

4.1 SPOCS

Na konci roku 2006 přijala Evropská rada a Evropský parlament směrnici pro služby[44], ta měla za úkol otevřít jednotlivé trhy a vytvořit tak jednotný prostor pro služby v rámci celé Unie. Jenže naplňování vizí této směrnice není tak jednoduché; hlavní překážkou pro vstup na trh se službami jiného členského státu je byrokracie a složitá administrativa umocněná jazykovou a legislativní odlišností. Program SPOCS[45] (Simple Procedures Online for Cross-border Services) pro roky 2009 - 2012 (česky jednoduché online postupy pro přeshraniční služby) má za úkol odstranit tyto překážky, kterým musí podnikatelé čelit, chtějí-li provozovat svoje služby i za hranicemi mateřského státu.

Základním stavebním kamenem tohoto programu za 24 milionů EUR[46] jsou nová jednotná kontaktní místa, která budou online a díky kterým bude možné vyřídit veškeré administrativní formality pro zahájení podnikání v jiné členské zemi. Pro vznik těchto online kontaktních bodů využije program úřadů PoSC neboli dříve zmíněných Jednotných kontaktních míst, které jsou zřízeny v každém státě, a které mají v rámci programu SPOCS za úkol vytvořit jakýsi most mezi legislativou konkrétního státu a online bodem SPOCS.

V současné době je projekt ve fázi pilotních provozů, kdy se na většině kontaktních míst poskytují zatím pouze informace. Do léta 2012 by měl být celý projekt plně funkční a online. Otázkou zůstává účast České republiky a dalších čtyř států, které se projektu vůbec neúčastní. V České republice v tuto chvíli funguje pouze tzv. první generace Jednotných kontaktních míst. Kdy se Česko připojí do sítě online kontaktních míst není známo. Určitě se ale jedná o vhodný nástroj, který by pomohl usnadnit začátek podnikání v jiné členské zemi a s jehož začleněním by ČR neměla otálet.

SPOCS by měl být úzce propojen také s dalšími programy Evropské unie PEPPOL a STORK.

4.2 PEPPOL

PEPPOL (Pan-European Public Procurement Online) neboli česky Panevropské online zadávání zakázek je dalším z pilotních projektů Evropské komise na podporu eGovernmentu a liberalizace jednotného trhu. V řadě členských států (v ČR byla situace popsána dříve) již funguje elektronické zadávání veřejných zakázek, nicméně chybí propojení mezi jednotlivými regionálními či státními systémy. Projekt PEPPOL má za úkol tyto samostatné systémy propojit a umožnit tak všem podnikům účastnit se státních výběrových řízení na veřejné zakázky. Vlády jsou totiž v prostředí Evropské unie největším nákupčím (v roce 2009 se vládní nákupy podílely 19,4% na celkovém HDP Unie)[47]. Pozitivní efekt to přinese jak vládám, tak dodavatelům. Zvýší se totiž konkurenční prostředí, vlády dostanou nabídky z celé Evropy (například na dodávku informačních systémů anebo na obnovu vozového parku), a tak se logicky i sníží cena a díky online proceduře i korupční potenciál. Pro podniky to bude znamenat rozšíření trhu, na který mohou dodávat. Dojde tedy k lepší komunikaci, vyšší konkurenci, nižším nákladům a větší transparentnosti.

Problematické jsou různé standardy a normy v elektronické komunikaci. Proto s sebou projekt PEPPOL nese i řadu dalších sub-projektů, jako jsou například eSignature, eCatalogue, eOrdering, eInvoicing aj. Hlavní myšlenkou všech těchto elektronických nástrojů je v EK interoperabilita, čili nikoliv snaha vytvářet nové normy pro elektronickou komunikaci, ale zajistit propojení a dorozumívání již stávajících standardů jednotlivých států. Příkladem je elektronický podpis, který již v určité fázi funguje ve všech státech včetně toho českého; hlavní snahou Evropské komise tak je zajistit možnost ověření certifikátů pro elektronické podpisy, které jsou vydávány v jiných členských státech.

Česká republika se pilotního projektu PEPPOL v současné době plně neúčastní, je tomu tak navzdory prohlášení Ministerstva pro místní rozvoj ze Zprávy o Národním plánu v oblasti elektronického zadávání veřejných zakázek z roku 2008: „Na rok 2009 se připravuje zapojení ČR do projektu Peppol”[48]. Ze zprávy z roku 2009[49] vyplývá, že Česká republika se účastní projektu PEPPOL pouze jako člen referenční skupiny. MMR, které zastupuje ČR v projektu, je v kontaktu s členy konsorcia projektu a pravidelně získává informace o postupu prací na projektu. Neplní tedy žádnou aktivní roli.

Evropská komise předpokládá, že do roku 2015 bude pro firmy soutěžení o veřejné zakázky a podnikání v jiném než domovském státě, stejně snadné jako doma. Komise také uvádí, že mezi lety 2012 – 2014 by měly být poznatky z pilotních projektů aplikovány do všech členských států.

4.3 STORK

STORK (Secure Identity Across Borders Linked) je program na podporu konkurenceschopnosti a inovací. Cílem programu je přivést v život interoperabilní systém pro uznávání elektronických průkazů totožnosti (eID) a ověřeních, které umožní mimo jiné i firmám prokazovat se národními ověřeními v jiných členských státech. V rámci pilotu byla vypracována společná pravidla a specifikace, která pomohou vzájemnému uznávání přes hranice. Řešení, které vzejde z pilotního projektu, pro interoperabilní systém eID má být robustní, transparentní, bezpečné a škálovatelné.

Projekt STORK je tak úzce spojen s výše zmíněnými programy a je tedy nedílnou součástí elektronizace veřejné správy. Podobně jako u ostatních pilotních projektů není Česká republika zapojena ani do programu STORK, nemůže tak aktivně ovlivnit výslednou podobu systému, který bude muset po ukončení pilotu přijmout.

V České republice došlo na konci roku 2010 k přijmutí novely č. 100/2010 Sb., kterou se mění zákon č. 111/2009 Sb. o základních registrech[50] a jež zavádí elektronické občanské průkazy. eOP se budou vydávat od roku 2012, budou velikosti platební karty a postupně budou obsahovat méně osobních údajů. Důležité je, že budou obsahovat i elektronický čip, který bude vázán přes nový bezvýznamový identifikátor (nahrazující rodné číslo) na výše zmíněné základní registry. Navíc bude nejspíše možné používat nový typ občanského průkazu i pro autentizaci při elektronické identifikaci držitele občanského průkazu při komunikaci s informačními systémy veřejné správy. V § 8a novelizovaného zákona se hovoří o tzv. bezpečnostním osobním kódu, který si vlastník eOP zvolí při převzetí a jež se musí skládat z nejméně 4 a nejvýše 10 číslic. O elektronické identifikaci pro firmy se výše zmíněné zákony nezmiňují.

Výše zmíněné projekty nepatří mezi jediné nástroje a projekty EU k podpoře eGovernmentu, jenom stručně mohu zmínit např. e-PRIOR na podporu elektronických faktur a objednávek, eCERTIS informační systém, který obsahuje databázi dokladů k prokazování splněné kvalifikace, které jsou nejčastěji požadovány po uchazečích o veřejné zakázky ve 27 členských státech EU. Evropský výbor pro standardizaci CEN se zase věnuje tvorbě standardů a technických specifikací.